Kozí schody, severozápad Sardinie, poblíž Alghera, Sardinie

Co dělat na severu Sardinie, když už se nabažíte písečných pláží

Alghero, tak se jmenuje třetí největší město Sardinie, které má zároveň mezinárodní letiště. Nachází se na severozápadně ostrova, jehož rozloha mě trochu uvádí do rozpaků 24 tisíc km2 a 1 800 km pobřeží?! Jak dokážu za pár dní prozkoumat tak obrovský kus země, velký přibližně jako Morava? Kam prvně a kam poté….Klid, nemusím poznat hned vše. Pokud se mi tu zalíbí, mohu příště letět do Olbie na severovýchodě ostrova nebo do přímo do hlavního města ostrova Cagliari na jihu.

Alghero, Španělsko v Itálii

A to doslova. Město Alghero bylo totiž v polovině 14. století dobyto Španěly, kteří zde setrvali dlouhá staletí a dokonce si přivezli barcelonské osadníky. Jejich vliv je ve městě patrný dodnes, neboť ulice mají kromě italských i katalánské názvy a místní obyvatelé mluví středověkou katalánštinou. Kromě italsko-katalánské atmosféry nás město zaujalo polohou na skalnatém výběžku vybíhajícím do moře a středověkým opevněním s mohutnými strážnými věžemi. Prošli jsme se kouzelnými algherskými uličkami vyzdobenými zajímavými lampiony, zastavili se na výborné kávě na hlavním třídě a krátce nábožensky spočinuli v katedrále Neposkvrněné Panny Marie z 16. století. Uvnitř mě zaujal zejména bohatý barokní oltář z černého, bílého a červeného mramoru.
Nejvíce mě ale okouzlilo nábřeží. Procházeli jsme se a fotili na hradbách spadajících do modravého moře a pomalým krokem jsme se přesouvali do přístavu, odkud zanedlouho vyplouvala loď na plavbu kolem pobřeží a do jeskyní.

Opevněné město Alghero, severozápad Sardnie
Město Alghero, severozápad Sardnie

Neptunova jeskyně dnes už bez vzácných tuleňů

Nevím čím to je, ale v poslední době jsou mé lodní výlety samé překvapení. Tak např. ten do Neptunových jeskyní málem skončil tím, že jsme se místo po moři, museli vrátit po souši. Což o to, nemusím se vozit lodí, klidně půjdu pěšky, ale šlapat 660 strmých schodů nazvaných příznačně Kozí schody až na samotný vrchol mohutného vápencového mysu Capo Caccia, se mi v apartních městských botkách moc nechtělo. Moře bylo ten den neklidné a tak nebylo úplně jednoduché, u vchodu do jeskyně, loď ukotvit a umožnit pasažérům vstoupit do jeskyní. Každopádně manévr se povedl. Ale překvapená jsem byla, když po výsadku turistů loď zase odplula.
Jeskyně na mořském pobřeží jsou jiné než ty naše. V Neptunově jeskyni mě nejvíce překvapily mohutné klenuté dómy, jezero a množství krápníkových útvarů, jako třeba varhany a tabákový list. Dle legendy v jeskyni sídlil bůh Neptun, dle skutečnosti tu přebývali tuleni. Kromě Neptunovy jeskyně se vyskytovali ještě v jeskyni Bue Marino na východním pobřeží, poblíž Cala Gonone, ale i tady byli na počátku devadesátých let minulého století vyhubeni.
Kapitán lodi u Neptunovi jeskyně nakonec zvládl přistávací manévr i na po druhé. Schody jsme šlapat nemuseli. Na druhou stranu soudě podle fotek, výhled při sestupu je úchvatný a stojí za námahu.

Impozantní Neptunova jeskyně, poblíž Alghera, Sardinie
Neptunova jeskyně, poblíž Alghera

Castelsardo, městečko na kuří nožce

Zpátky na pevnině míří naše kroky na sever do městečka Castelsardo, které nám zaimponovalo již z dálky. Středověký hrad na vysoké skále, jakoby na kuří nožce, je vidět z velké vzdálenosti. Turistický autobus nás nechává na autobusovém nádraží v novější části města a k hradu nás veze městský autobus na elektrický pohon. Než se vydáme na prohlídku nejstarší části, zastavujeme se v kavárně, která jakoby byla vysunuta nad útes. Už jen skleněné dno jí chybělo. Každopádně i okýnka a terasa umožňovaly pohled z nadhledu, na pobřeží. Ještě lepší výhled se otvíral z terasy středověkého hradu. Byl vidět národní park a bývalá trestanecká kolonie ostrov Assinara a dokonce Korsika.
Košíkářská tradice nás zaujala a s pár babičkami, které se věnovaly řemeslu přímo na ulici, či v dílnách s prosklenými dveřmi, jsme se též vyfotili. Pletou košíky s tradičními, ale i moderními vzory, které zaujmou nejednu parádnici.
Unaveni poznáváním měst a tradic, zatoužili jsme poprvé okusit i místní nápoj bohů, víno. Náš průvodce nás neomylně odvedl do uličky pod hradem na adresu Via Vittorio Emannuelle 5, do malého specializovaného obchůdku se sardinskými pochoutkami. Klobáskami, sýry, sladkostmi, vínem i likéry. Koupili jsme si na ochutnávku vína z typických sardinských odrůd bílé Vermentina a červeného Cannonau. Na cestu jsme dostali kalíšek likéru z myrtových bobulí. A než jsme se pak dočkali našeho ztraceného kamaráda, vypili jsme v podhradí – skryti pod římsou před letním deštěm, kochajíc se pohledem na zátoku pod městem – i jedno červené Cannonau.

Kouzelné historické městečko na severu Sardinie, Castelsardo
Historické městečko Castelsardo na severu Sardinie

Sloní skála

Než jsme se podél pobřeží vydali do našeho hotelu, udělali jsme si malou odbočku na silnici S134 směřující do vnitrozemí. Po pár kilometrech jsme narazili na skálu, které neomylně připomíná slona, Roccia dell’Elefante. Skálu díky jejímu tvaru nikdo nemine a tak objeví i na první pohled ne patrnou archeologickou vykopávku domus de janis, hrobky ještě z přednurágského období.
Po této zastávce jsme již vydali směrem do našeho hotelu poblíž městečka Sorso, Le Plage Noire s příjemnými bungalovy, dobrou sardinskou kuchyní s pláží z černého písku. U hotelu je trochu užší, ale stačí popojít pár metrů a prostoru máte fůru. Neuvěřitelná je pláž navečer, můžete jít hodiny a hodiny a pořád ještě nebudete na konci. Budete tam jen vy, moře z jedné strany, písečné duny z druhé množství krásných mušlí pod nohami.

Sloní skála, památka z přednuragského období
Sloní skála, poblíž Castelsardo, sever Sardinie