3 zázraky Posvátného údolí Inků v Peru

Inkové, jedna z nejtajemnějších starověkých civilizací, vybudovali svou mocnou říši v drsné a nehostinné oblasti, kde by přežil jen málokdo. V oblasti, kde byla častá zemětřesení a kde ve vysokých horách byl vzduch tak řídký, že návštěvníci lapali po dechu. Tady se jim povedlo vytvořit impérium, které bylo považováno za nepřemožitelné.

Jeho velikost by se mohla měřit s římskou říší a silnice by svou délkou obsáhly půl cesty kolem zeměkoule. Inkové díky svému genialnímu inženýrství vybudovali zavlažovací terasy, které jim umožnily pěstovat zemědělské plodiny v neuvěřitelných výškách a ve své době vlastnili nejsilnější armádu celé Jižní Ameriky. I přes to ale tato mocná říše padla na začátku 16. století pod náporem Španělů a do dnešních dnů se dochovalo jen několik významných památek připomínajících nám genialitu jejích dávných obyvatel.

 

Machu Picchu – záhadné město v mracích

Skalní město Machu Picchu je asi nejúžasnějším pozůstatkem po tajemné říši Inků. Po čtyři staletí leželo ukryté před vnějším světěm v tichu vysoko v horách a objeveno bylo až v roce 1911 expedicí amerického profesora Hirama Binghama, který jej původně pokládal za ruiny bájného města Vilcabamba. Inkové a jejich předci prosperovali díky tomu, že se přizpůsobili nelítostnému prostředí, čehož je právě Machu Picchu živoucím důkazem. Město leží ve výšce 2420 m.n.m. v horském sedle 400 metrů nad řekou Urubamba. Rozkládá se na celkové ploše 5 kilometrů čtverečních a ze vzduchu vypadá jako obrovský geoglyf letícího kondora.

Zdi skalního města jsou tvořeny z opracovaných na sebe položených a do sebe přesně zapadajících kamenů bez použití jakéhokoliv pojiva. Nejvýznamnějším inckým bohem byl Inti, bůh slunce, kterému bylo i na Machu Picchu zasvěceno několik důležitých budov a objektů. Mezi ty patří chrám Slunce, na jehož půdorysu jde za slunovratu sledovat neuvěřitelnou hru světla a stínu a Sluneční kámen Intihuatana, který sloužil jako astronomická observatoř k určování rovnodennosti a zatmění slunce. To, jakou funkci celé město plnilo, není dodnes jasné. Jeho objevitel, profesor Bingham, byl přesvědčen, že sloužilo jako klášter pro školení inckých žen pro službu panovníkovi a jeho družině. Tato teorie ale byla vyvrácena a nahrazena modernějšími, které Machu Picchu vidí jako pevnost pro vládce Inků Pachacuti nebo jako rekreační sídlo, kam vládnoucí třída utíkala před hlukem velkých měst.

Solné terasy Salineras

Více než šest tisíc solných jezírek tvoří pozoruhodné solné doly Salineras. Solné pánve začala k odpařování vody a extrakci soli využívat už dávná civilizace Wari, ale jejich ekonomický potenciál v nich spatřili až Inkové, kteří důl rozšířili až vysoko do kopcovitých svahů.

Jednotlivá solná jezírka jsou velká 3 až 5 metrů v úhlopříčce a jsou okolo 30 centimetrů hluboká. Naplňuje je voda stékající z horkého přírodního pramene plného rozpuštěné soli, který vytéká z nedaleké 4000 metrů vysoké hory. Tato slaná voda je do jezírek směrována spletitou sítí kanálů. Ty už dávní Inkové přehrazovali kusy dřeva nebo trsy trávy, díky čemuž mohli efektivně řídit, kam přesně voda poteče. Jakmile se nádrž naplnila, průtok vody se zatarasil a jezírko se nechalo vyschnout. Sůl se poté začala srážet v krystaly, které se mohly po vyschnutí sklidit. Postup těžby soli zůstal stejný až do dnešní doby, kdy je stále pro mnoho horských rodin hlavním zdrojem obživy.

Sůl ze Salineras je výjimečná svou růžovou barvou a zajímavou chutí. Je také velmi bohatá na důležité minerály, jako je vápník, železo, měď, zinek a hořčík.

Zemědělská laboratoř Moray

Tato významná archeologická lokalita je známá svými kruhovými terasami, které vypadají jako starověký řecký amfiteátr. Tři obrovské terasy jsou zasazeny do údolí ležícího 3500 metrů vysoko v horách a o jejich přesném účelu se (jak už je v Peru zvykem) dodnes vedou diskuze. Nejpravděpodobnější verze říká, že byl Moray starodávnou zemědělskou laboratoří, ve které Inkové zkoušeli pěstovat nejrůznější plodiny.

V Andách totiž, stejně jako v jiných vysokohorských oblastech, není vůbec snadné něco vypěstovat. Rostliny musí prosperovat v teplotách nad dvacet stupňů, ale musí být schopné snést i mráz. A tak Inkové vymysleli stupňovité terasy. Díky jejich poloze a tvaru je v každém jejich patře rozdílná teplota, vlhkost i jiná intenzita slunečního svitu. To Inkům umožnilo testovat, jakému druhu rostlin se bude nejlépe dařit v každém patře.

Rozdíl v teplotách tvořil až 15°C, což vedlo k vytvoření až dvaceti různých mikroklimat vhodných k pěstování různých druhů obilí, stovky druhů kukuřice a tisíce (!) druhů brambor. Velmi zajímavým prvkem je také promyšlený zavlažovací systém vodních kanálů, který nejen, že výtečně zavlažuje, ale tak dobře odvodňuje, že se spodní patro teras ani při nejprudších deštích nezaplaví.

Zázraky Posvátného údolí Inků s námi můžete obdivovat na zážitky nabitém poznávacím zájezdu Peruánská odyssea.